Byl jsem letos v létě v Brtnici.
Tak trochu jsem si to dal a dostal k narozeninám.
Brtnice leží na silnici mezi Třebíčí a Jihlavou, krajsky na Vysočině, zemsky na Moravě.
Viděl jsem kdysi nejdřív její fotografie a věděl, že tam musím.
Miluju vnitřní světy, zvenku ohraničené třebas dálnicemi nebo velkými slavnými městy, ale uvnitř svoje v nedohlednu a nedoslechnu, tak velké, že zapomenete na okolní svět.
Někdy jim říkám vnitřní pohraničí.
Právě ty velké silnice zvenčí někdy dovolí malým silničkám uvnitř, aby přežily ve svých vlásenkách a stromořadí.
I když právě přes Brtnici vede silnice dálková a nad ní se staví překrásný most, druhý největší na Vysočině, suverénní ve své velikosti a křehkosti.
Ale většina toho ostatního bývá v těch vnitřních světech zachováno – a zapomenuto.
V Českém Krumlově očekáváte Český Krumlov, a on tam je.
To ho nijak neumenšuje, ale zároveň nečiní objevem.
Ale pokud navštívíte Brtnici…
Městečko menší než mnohé vesnice na Moravě, ale s několika měšťanskými domy, nejen na výšku převyšujícími většinu domů na náměstí v nedaleké Třebíči.
Brtnice bývala slavná a významná do doby tak dvě stovky let zpět. Kostely, paulánský klášter, obrovský zámek, čnící nad Brtnicí jak Hradčany nad Prahou, na protějším ostrohu bělostná kaple, přestavěná dnes na byty, aniž by to bylo na ní zvenčí znát. Skoro odkudkoli je na ni vidět. Je doprovázena dvouřadím nízkých domků, kdysi pro přestárlé ženy.
Přestárlá žena je hezký pojem, jakoby bylo ženám určeno nějaké přiměřené stárnutí, po němž se očekává, že ve vší slušnosti zemřou, a ty, co tohle pravidlo nerespektují, není možné legálně sprovodit ze světa, tak se jim holt musí postavit starobabinec.
Nevím jak kdysi, dnes je krásný. Jeho kouzelné náměstíčko končí parčíkem, pokračujícím dolů do města uličkami tvořenými jen úzkým křivolakými schodišti. Kdysi od Kaple vedl přes celé město dřevěný most až na zámek na protějším svahu. Přijde mi to neuvěřitelné.
Brtnicí protéká Brtnice, netřeba vysvětlovat, že první je městečko, druhé říčka. Před nákupním centrem, v krásně půlkruhové kamenné dlažbě s na míru dělanými kovářskými lavičkami je novodobý pomník, medvěd Brtník, sklánějící hlavu k dětem.
Kde se sejdeme?
U Brtníka!
Píšu to jako turistický leták, ale jsa nadšen, nemohu jinak.
Brtnice má dva historické mosty, s celkem asi deseti sochami svatých. Šest z nich je na barokním mostě v centru, dělal je místní kameník a svatí jsou to znamenití, ne vždy a všude známí.
K tomu jsou v Brtnici dva židovské hřbitovy.
Nějak si umím představit, že Němci své fanatické vyvražďování Židů možná vyvažovali tím, že hubí národ, ale nejsou barbaři, takže hřbitovy a někde i synagogy nechali stát. Spíše asi ve městech, kde byly součástí jejich historie a na očích. Ale pak mě fascinuje, že přežily i židovské hřbitovy v malých sídlech, dost často právě na Vysočině, závislé na tom, jací k nim místní zrovna měli vztah, jestli fanatický nebo uctivý. A pak možná nevšímavost komunistů a zarostení hřbitovů keři mohlo pomoci jejich přežití.
Takže Brtnice má dva židovské hřbitovy, starý a nový. V tom starém je náhrobní deska, maceva, vrostlá do trouchnivého pařezu velkého stromu.
Krásný symbol běhu času, nedříve malý stromek bezpečně daleko od hrobu, pak do něj zarůstá mohutný strom až srostly v jeden celek. Strom byl pokácen, když přišel jeho čas, a pařez se po létech začal rozpadat. Za pár desítek let po něm nebude památky, ale pomník tu bude dál.
Na fotkách hřbitova je přes silnici vidět areál technických služeb s barevnými plastovými kontejnery, vypadá to nepatřičně.
Ale v místě ne.
V místě je to tichá moudrost těch hrobů. Byly jsme tu před stovkami let, teď jsou vedle nás technické služby, co tu bude za stovky let?
Technické služby asi ne, ale my pomníky ano.
Síla starých židovských hřbitovů je i v tom, že jsou celé z jediného druhu kamene, nepochybně místního. Nic dalšího tam není. Jednoduchý kámen, vylámaný do tloušťky pouhé dřevěné desky, a na něm kameníkem vytesaný dlouhý hebrejský text.
Vypravuje o nebožtíkovi.
Nejmladší z Brtnice, koho poslali Němci do plynu, byl tříletý Jiřík, nejstarší slepá paní, bylo jí devadesát tři let.
Svině.
Brtnice má dvě muzea, a k tomu jednu expozici, abych dokončil základní výčet jejích pamětihodnosti.
Pak je tu ještě jedna událost, na niž musíme myslet a neprošvihnout ji.
Jednu za pět let chodí Brtnicí procesí na vzpomínku na zdolání moru před dvěma stoletími. V tom procesí prý chodí dvě stovky místních obyvatel v dobových kostýmech a celé to provází bubny a střelba z hmoždířů.
Musím tam.
Až sem jsem to všechno mohl vyčíst i z wikipedie.
A teď něco, co nemusíte mít společného se mnou, a co je pro mě možná nad vším tím, co už jsem napsal, byť toho nebylo málo.
Brtnice je mimo centrum městečkem malých domečků na nábřeží říčky, ale pak hlavně v strmých terasách pod kaplí.
Místně Pod Kaplou, jsme přece na Moravě.
Nestihli jsme pak otevřenou věž na hradě Rokštejně a v Třešti a pak Telči ani jednu otevřenou pizzerii, protože jsme hodiny a hodiny stáli s Janou vedle, pod a hlavně nad brtnickými domky a zahrádkami.
Sevřené často na pár metrech úzké rampy mezi cestami, z dolní ulice vcházíte do technického přízemí, pak první patro, nad ním druhé nebo podkroví a z něj přímo vchod na ulici nad ním. Hodně těch parcel je trojúhelníkových, zahrádka má v nejširším místě deset metrů a po deseti metrech už je špička. Ale přesto v ní letničky, trvalky, rajčata, sud na vodu, hranice dřeva, ovocný stromek, malý altánek někde i pískoviště.
A v nejvyšším místě domu nad tím vším teráska, třeba jen velikosti manželské postele, a tam jen křesílka a před nimi místo tak na natažení nohou.
Když je teráska pána domu nebo kouzelné království dědečka, tak je tam křesílko jen jedno a nikdo nezvaný tam nesmí.
Každý dům to má nějak jinak, ale všechny dohromady v něčem stejně.
Zabydleně, prosluněně, voňavě, šťastně.
Jsou tam i domy kolem uliček tak úzkých a strmých, že jsou jen schodišti. Někde jdou stěny domů až k němu, jinde je kousek zahrádky, třebas jen metr šíře. Nikde žádné stupidní betonové prefabrikáty pseudozdí, které zasvinily jižní Čechy. Malé plůtky dřevěné, někde prvorepublikově vyplétané rámové a občas dokonce živé ploty vystřižené do tenkosti dvaceti centimetrů.
Kdyby skoro každý jeden z těch domků úplně přesně takhle stál někde v Itálii nebo Španělsku, neváhali byste za týden v něm zaplatit desítky tisíc, každou dovolenou byste se k němu vraceli a vystavovali tu krásu na sociálních sítích k obdivu těm chudákům, kterým se nepoštěstilo v ní alespoň ten jediný týden v roce žít.
Plaňkové plůtky s hrníčky…
Bože, to je krása.
U každé té zahrádky musíte postát a pokud je právě někdo venku, tak mu ji pochválit, poděkovat a pohovořit.
Tohle je přece tisíckrát důležitější než to jaký máte model auta a stokrát důležitější než jestli jste byli All Incuslusive třeba v Indonésii.
Nic proti autům ani proti Indonésii.
Běžte se tam podívat, i když třeba nejste těmi lidmi, pro něž to má význam, nemusíte to tak mít.
Žiju v domě, který jsem si postavil a nejsem v něm nešťastný, nemluví ze mě tedy má zoufalost, že bych tohle chtěl mít, je to má úcta k tomu krásnu co mají a dělají jiní lidé, radost z toho.
Já vím, že není možné, aby všichni ti lidé tu automaticky byli dobří a spokojení, to není možné.
Ale není možné, aby to většině z nich nedělalo radost, aby tu děti neměly šťastnější dětství a prarodiče lepší stáří.
A aby pro ně o něco míň bylo důležité jestli právě vládne ODS nebo ANO nebo jaká jiná klika pošahaných vykuků.
Když kvetou kytky, zrají rajčátka, když ráno vychází na terasu sluníčko a vy v pyžamu sedíte na terásce s kapučínem s rosou zezdola ze zahrady a sluncem shora, když večer zapadá slunce a vy podle své chutě sedíte s posledním pivem nebo vínem toho dne, s někým blízkým („Vždyť už jdu, jen ještě přenesu něco na zakousnutí…“) nebo si sami čtete, nebo jen z té své soukromé rozhledny pozorujete svět pod sebou.
Darem těhle domků je vícevrstevnost jejich světů. Ta komůrka s teráskou nahoře je tam jakoby přidána, po strmém, možná lomeném, schodišťátku, místnost nemá výšku, aby vám ji stavební úřad uznal za obytnou, ale koho zajímá stavební úřad, ostatně úředník z něj možná bydlí v podobném domečku, nábytek do komůrky rozhodně nenavrhoval disajnér, něco je po rodičích, prosezené křeslo by se bylo jinak vyhodilo, stolek je plastový a poličku jste si možná stloukli sami. Cestou po schodišti sem nevyjdete jen do jiné místnosti, ale do jiného světa, toho svého, co se pranic nestará o venek, ani o to, co máte na sobě, pokud vůbec něco, a popravdě, ani jestli jste se právě sprchovali.
Váš kolega z práce se možná zrovna v autě za milion řítí po silnici, aby stihnul své sezení u psychoterapeuta, protože za tisíc korun na hodinu nechce nechat propadnout ani minutu z něj, a dnes se cítí zvlášť rozervaně, protože se ještě ke všemu cestou z práce nestačil osprchovat a vzít si čistou košili.
Vy sedíte v trenýrkách a triku na terásce, zase jste se pobryndali kafem z otlučeného hrnku a jen jste.
„Dobrý den sousede!“
Myslím si, že naše duše potřebuje tyhle druhé světy, ty pelíšky obyčejnosti.
Nahoře na té terásce pár metrů od silnice, sám ve svém světě, ale ten okolní pod sebou jako na divadle.
Když jsme se pak dívali ze zahrady paulánského kláštera z druhé strany Brtnice na historické domy v centru, tak trochu jinak, ale i tam to bylo. Jejich terasy byly vystavené pohledům shora, nešlo jim nijak zabránit ale nikdo se o to ani nesnažil.
Vadil by tam puristům, plastový bazén na zadní verandě vedle půdy?
Mně ne.
Představuju si jak děti přijdou ze školy, rodiče z práce, bydlí v starém domě na ulici historického města, ale hodí tašku do rohu, vyběhnou pár schodů a namočí se do bazénu.
To byl zas den… cáchají se v něm a přes jeho okraj se kochají střechami Brtnice pod sebou.
Ničí mě to, ničí mě ta nekonečná krása, ta její neuchopitelnost, to že vidím jen její zlomek a nevím, jestli se sem mám v krátkosti času vrátit nebo poznávat další novu krásu.
Kolik takových krás je všude u nás.
Nevystaveným cizincům a vlastně nikomu zvenčí, světům sami pro sebe.
Žijeme v nejšťastnější době lidstva a v Česku na jednom z nekrásnějších míst Evropy.
Vracívávám se odkudkoli většinou až v noci, protože se mi odkudkoli většinou nechce.
Takže nemívám ten ostrý střih jiných krajin a pak Novohradska, ale uvažuju nad ním, říkám si co vidí lidé, kteří přijedou k nám
Miluju Novohradské hory a ptávám se lidí proč.
Takhle to zní divně, ale mám v sobě dvě roviny vztahu k nim.
Tu jednu citovou, jakou má člověk ke svým dětem, psovi a někdy i manželce.
Mnozí spojí tuhle rovinu s druhou a zároveň věří, že jejich děti a pes jsou ty nejkrásnější a nejinteligentnější na světě.
Ale tohle já odlišuju.
To, že miluju Novohradské hory, neznamená, že jsou nejkrásnější.
Jde-li něco takového o krajině vůbec říci.
Proto se lidí ptám.
Závidím jiným pohořím to, co my nemáme.
Krkonošům a Jeseníkům jejich alpinské bezlesí na vrcholech, Jizerkám jejich drsnost, Beskydům horské pastviny se salašemi a ovcemi.
Slavkovskému lesu opuštěné temné baroko.
Šumavě její velikány.
Jel jsem jednou v zachmuřené zimě na Šumavu, právě padla černá mlha a mě zleva drtily siluety Hochfichtu a Smrčiny a já sám v autě nahlas mlátil rukou do volantu, Sakra, sakra, sakra!
Byl to můj vztek nad tou velkolepostí.
Obdivuju Ždárské vrchy, jejich vesničky, pohádkový kraj, který by se mohl předepisovat na lékařský recept na léčení depresí.
Vesničky v Brdech a Podbrdí a jejich malá políčka na tři otočení kombajnu.
Pamatuju podhůří Novohradských hor, když se u nás pěstovalo obilí. Ne jako výmysl komunistů, ale pokračování staleté tradice.
Teď už to u nás není, obilní pole skoro nemáme a nemajíce polí nemáme žně a nemajíce žní, přišli jsme o jedno pouto s krajinou.
Chci psát o Novohradsku, ale vzpomínka na jeho dávnou zemědělskou tvář mě zase vrací k Brtnici na Vysočině.
Byli jsme v tom kraji na počátku žní, ve slunci, jehož světlo se podivně lámalo, jakoby nesvítilo jen z oblohy, ale také z polí.
A všude okolo obilí. Pole vedle pole, oddělena jen lemem stromořadí.
My jeli kilometry a kilometry, já se kochal jen v krátkých okamžicích, protože nejen ten kraj, ale i silnice se tam vlní a mají aleje vyrůstající rovnou z kraje asfaltu a občas auto naproti se kterým se nevyhnete, pokud jedno nezajede k příkopu mezi dva stromy. Ale i tak jsem viděl zlatá pole, oddělené stromořadími, petchwork krajiny.
Před sto lety, ta pole byla v proužcích, to už nejsou, už jsou to koberce, ale myslím, že většinou na stejné ploše, jako byla celá století před tím.
Vím, že ze mě mluví věk a můj pohled na svět, ale pořád si myslím, že pěstování potravin je pro národ důležité, i když si měští lidé myslí, že jídlo vniká v supermarketech a že když bude krize, tak ho dovezeme z Ukrajiny, nebo bůhví odkud, on se někdo postará.
Pořád myslím, že je důležité potraviny pěstovat a že žně jsou tím symbolickým okamžikem, kdy víme, že máme, že se někdo postaral.
Pro mě chvíli pocty.
Sena na jaře a brambory na podzim samozřejmě taky, ale obilí je obilí.
Ta krajina od Brtnice k Telči…
Požehnaná krajina.
Je zvláštní se teď rozplývat nad Vysočinou a končit Novohradskými horami, ale já to uvažování nad nimi mám propojené.
Nemám to tak, že když se mi někde něco líbí, tak se snažím tu tamní krásu umenšit něčím, co mají Novohradské hory lepšího, spíš opačně, spíš se v té chvíli svým horám omlouvám, že opravdu něco někde je pro mě víc.
Ale dvě věci snad mají Novohradské hory opravdu nejlepší.
Tak dobře, tak ne nejlepší, ale silné.
Myslím, že nikde jinde není krajina příroda tak … sytě pohádková.
Obdivuju a líbí se mi v přírodě skoro všude, ale jinde mívávám pocit jakoby zaprášení a šedosti.
Letošní léto se nepočítá, to udělalo vyschlou savanu skoro ze všech krajů.
Ale jinak, ta naše novohradskohorská sytá zeleň, ta, myslím, není nikde.
Smrkové lesy máme až modré, i to kdysi býval název našich hor, Modré hory.
A s tím se nese vícevrstevnost našich lesů. Nikde jinde, ani pár kilometrů za rakouskou hranicí, jsem neviděl takové lesy, s podrostem borůvek, trav a bylin, keříky, břízami a lesy všech druhů stromů a věků na každém místě. Na pár kilometrech putování u nás projdete několika sobě si nepodobnými světy, pro něž byste jinak museli navštívit patero různých krajin. Skoro kdekoli je alespoň jeden mohutný staletý strom, zídka, skalka, nebo alespoň balvan, skoro kdekoli by šla postavit kulisa pohádkového domku, abyste ve filmu uvěřili, že tohle je to nejkrásnější místo na světě a záviděli čarodějnici.
Možná to, co našim horám vyčítám, že jsou málo horské, je z jiného hlediska jejich přednost, – Protože jsou tak šťastné.
A pak druhá dobrá věc u nás, naší krajinou se dá chodit.
Trvalo mi tisíce kilometrů naježděných skrz Brdy a pak Vysočinu, abych si to uvědomil.
V Brdech často nejde chodit lesy, mají podrost nebo přinejmenším okraje lesa prorostlé ostružinami.
Ani ta pestrá krajina polí Vysočiny není vlídná k pěšímu putování. Vypadá krásně z auta, ale pak stačí si říci, Tak půjdeme tam k obzoru? Ano? Ale kudy?
Přes pole nelze, kdo to kdy zkoušel po jejich okraji, ví, že také ne, ta zdálky vlídná stromořadí jsou podrostlá trnkovými keři, potůčky lemují kopřivy a cesty vedou podle potřeb zemědělců, většinou šachovnicově nebo jen tam, kde pole končí.
U nás občas zastaví putování dráty pastvin, ale pokud už jste v horách, jsou naše lesy vlídné a většinou prostupné.
A lesy lákající ke vstupu, objevování a pobývání v nich.
Divné, že to píšu teď při povídání o Brtnici a krásné krajině polí tam?
Možná.
Asi jsem přemýšlel, co krásného dává návštěvníkům zas ta naše krajina, jak ji asi vidí lidé odjinud.
Možná se někomu líbí, že u nás pole nejsou, že mu naše krajina přijde… dávnější?
A že je u nás možná vlídnější k putování.
Asi vím proč.
Na Vysočině žijí lidé ve vesnicích, v krajině skoro nejsou samoty, proto k nim nemusejí vést cesty, pole tak sousedí rovnou s dalším polem. V Novohradských horách to bylo jinak, tam vedle vesnic byla krajina posetá roztroušenými domy, proto ke každému vedla cesta. Dnes už ty domy většinou nestojí, ale cesty se pořád krajinou vinou. I v lesích, kde by jich jinak tolik třeba nebylo, i tam jsou, pokroucené jak se vyhýbaly dnes zaniklým polím, sadům a domům.
Krajina opuštěná, ale přesto krajina cest, krajina lidí.
I pod horami, v jednom z nejkrásnějších míst kolem Slavče to tak dodnes je.
Cesty, louky, pastviny, sady, rybníky, statky.
Třeba zas tohle je něco, pro co jezdí lidé k nám.
Země požehnaná.