Obecní a senátní volby jsou nám důvodem k zamyšlení.
Je zvláštní, jak se některé společenské problémy v historii opakují a to v systémech nejen různých, ale dokonce i zdánlivě zcela opačných.
Mám rád sovětského autora Michaila Zoščenka. Hned od počátku sovětského režimu byl komunista nejen navenek ale i přesvědčením. To přesvědčení se v jeho případě projevilo také potřebou upozorňovat na špatnosti a psát o nich.
Zoščenko byl ale v první řadě skvělý fejetonista a povídkář, v ničem nezaostával za Leacockem či O’Henrym, byl dokonce lepší než můj milovaný Mark Twain. A ač právě ten Twain psal o věcech apolitických a měl tedy víc naděje, že jeho fejetony a povídky přečkají dobu, je pro mě dnes Zoščenko zajímavější a živější, byť psal o konkrétních jevech sovětských, které jsou nám odlehlé z hlediska historie a nepředstavitelné atmosférou.
Mimo jiného mám Zoščenka rád pro to jak miloval lidi a s jakou láskou je dokázal na pár řádcích vystihnout.
Musel jsem vám to vysvětlit, abyste věděli, proč si ho vážím a že nebyl hulvát, ale literát.
Když jednou, asi popáté, a opět marně, odcházel z úřadu, zahlédl otevřenými dveřmi jakéhosi jedince, který mu připadl jako obzvlášť odpudivý exemplář úředníka a nadto na židli klimbal. Zoščenko neváhal, vstoupil a jednu mu po stachanovsku vyťal. Byla to akce spontánní, nijak dopředu připravovaná. Kdyby o ní měl Zoščenko čas chvíli přemýšlet, asi by před exekucí zvolal Jménem pracujícího lidu! a až pak by to mlasklo.
Úředník se překlopil i se židlí naznak a začal řvát.
S tím samozřejmě Zoščenko počítal, jen ho překvapil věcný obsah onoho řevu.
Nebyl to totiž úředník, byl to občan.
Chápal, že Zoščenko mlátí úředníky, ale proč jeho, prostého občana, který, vysílen komunikací s byrokraty, se taktak došoural na židli a na ni se zhroutil?
Nastala výměna názorů, do níž se vmísil vedoucí oddělení, nespokojený, že se tu něco děje, ať už je to cokoli, protože na to úředníci samozřejmě zvyklí nejsou, aby se u nich něco dělo, ať už je to cokoli.
Okamžitě nechal přešetřit oba případy.
Ukázalo se, že jeden z účastníků inzultace navštěvuje úřad už rok zbytečně, protože sem jeho případ nepatří, u druhého naopak to, co půl roku nemohli najít, našli teď během pár minut.
Co dokáže jedna facka, byť nesprávně umístěná.
Představme si, kdybychom dnes měli Zoščenka nebo podobné hrdiny.
Představme si, jaké výkonnosti by dosáhly naše úřady, kdybychom začali mlátit úředníky masově.
Třeba taková ministerstva, tam je vhodného materiálu na profackování dostatek, už včera bylo pozdě s tím něco dělat.
A je jedno, která vláda si momentálně myslí, že těm ministerstvům vládne.
Při první úvaze vás asi napadne, že bychom měli fackovat jen ty, co se nějak konkrétně provinili.
Tedy provinilého úředníka v rámci akce nejdřív objevit a nahlásit, nějak míru jeho provinění posoudit a přiřknout vhodnou formu trestu. Kdo má třeba dostat jen letmý záhlavec, komu placáka přes celou hubu a kdo zaslouží direkt.
Ale takové řízení by nějakou chvíli trvalo, než by dospělo k bodu, kdy by k ztrestání provinilého byrokrata mohl být vyslán náš vybraný člen, dalo by se mu říkat byrokat. V případě vysokého zájmu o tuto byť neplacenou pozici bychom možná museli dělat výběrová řízení nebo losovat.
Tím vším by se věc protáhla a ztratila se radost ze spontánní inzultace.
Zoščenko nesvolával schůze, nehledal soudce, natož obhájce, konal.
Vidím, trestám, na případnou omluvu je čas pak.
Šlo by také vyvěšovat něco jako bylo na Divokém západě Wanted, tedy seznam úředníků určených k fackování s doporučenou formou, a nechat konat veřejnost.
Tím by ovšem mohlo dojít k opakovaným spontánním exekucím a takzvanému přefackování konkrétního úředníka.
Seznam by dal na druhou stranu úředníkům možnost si nechat napsat služební cestu na Tahiti za účelem studia tamního odpadového hospodářství a nejhorší čas přečkat na náklady daňových poplatníků v atraktivní destinaci, takže by efekt akce vyšuměl ve vlnách oceánu.
Čím déle jsem o věci přemýšlel, tím víc jsem dospíval k poznání, že bychom je měli řezat všechny.
Kolik tak je asi ministerských nevinných úředníků? Procento? Promile?
Vlastně jen ti, co toho rána nastoupili do práce a hledají si židli, a těm jedna výchovná na uvítanou neuškodí. Pokud ji chytí po obědě, tak už tam nějaký hříšek nejspíš bude.
Stejně jsem se hned od počátku nebránil možnosti, že bychom čas od času nahodile vyťali ránu úředníkovi jen tak, buď pro radost, nebo pro výstrahu, či jako povzbuzení.
Mezi úředníky je ale mnoho žen, dokonce asi většina, a ženy se přece nemlátí, namítnete možná.
Ani s tím bych si hlavu nedělal. Nechtějí -ová, chtějí stejné odměny na Wimbledonu, i když hrají jen na dva vítězné sety, tak ať za svou nově nabytou rovnoprávnost taky dostanou rovným dílem naloženo.
Na československém konzulátě v rumunské Konstanci, tedy v prostorách úředních, měli nad vchodem nápis Každého dne ráno zbij svou ženu, nebudeš-li ty vědět proč tak činíš, ona to vědět bude.
Snad to tam bylo nebo ještě je v nějakém cizím jazyce a překládají jen spřízněným návštěvám, ale princip platí pořád.
Ostatně, když je moderní žena schopna udat muže za to, že ji ponížil dáním přednosti ve dveřích, tak by nám hrozila soudní popotahování, že po hudbě dostal kolega vlevo, vpravo a nakonec i praktikant, a ona ne.
Stejně jako bych nediskreditoval ženy, neměli by být o naši osvětu ošizeni ani úředníci krajští a magistrátní až po městské.
Plošné nečekané fackování dovede úředníky k ozdravné otázce Co jsem zase zvoral?
Ale nám nejde o žádnou hurá akci bez morálního rozměru a životaschopného systému.
Musíme tedy řešit, že se k nám připojí i lidé, kteří zatím nikoho nemlátili, a potřebují určitý, alespoň rámcový, návod.
Nemůžeme tudíž podcenit metodickou přípravu akce.
V první řadě musíme vyřešit problém kde úředníky mlátit.
Za přepážkou to nejde, jednak tam vrchnost posílá úředníky druhořadé, takový spíš ministerský proletariát, jednak plexisklo úředníky chrání nejen před kovidem, ale i před spravedlností.
Zdánlivě by to tedy šlo v kancelářích.
Ale z technologického hlediska ani tudy cesta nevede.
Ostatně, kdo z nás kdy byl v kanceláři ministerského úředníka?
Tam žádnou masovou kampaň nerozjedeme.
A i kdybychom se tam někteří vyvolení z nás dostali, úředník často sedí zády k nám, podřimujíc s obličejem k počítači. Lze mu tedy maximálně udělit takzvaný záhlavec.
To ovšem může úředník brát jako lidové gesto předcházející oslovení Nazdar, stará vojno! nebo zoufalý pokus ho probudit, takže morální dopad je nízký.
Zbývají nám chodby.
Tam občas úředníci vyrazí cestou do bufetu, kuřárny, na návštěvu kolegy v jiném křídle paláce nebo se jen tak projít.
Bohužel i to je dnes málo časté, kanceláře bývají vybaveny vším potřebným pro osm hodin bivakování úředníků, od pohodlných křesel po kávovary.
Nicméně občas se úředníci na chodbě vyskytnou, přinejmenším na cestě do a z práce.
I technologicky je to vhodné místo. Při pravostranném provozu je úředník po naší levé ruce, tedy vystaven úderu ruky pravé, nadto se pohybuje přímo proti nám, čímž se síla úderu zesiluje, ať už jde o facku placáka, či čelně vedený direkt.
Jak už bylo výše uvedeno, zabývat se tím, jestli si úředník ránu zaslouží či nezaslouží, je zcela zbytečné, chybovost exekuce je méně než půl procenta.
Ale je tu jiný problém, a to jak odlišit úředníka od prostého občana.
V první vlně se můžeme řídit provizorním kritériem výrazu obličeje.
Pokud je vystrašený, těkavý, je to občan jdoucí věc vyřídit, pokud je zhroucený, nepřítomný či šílený, je to občan, který se z jednání s úředníkem vrací.
Když narazíte na člověka s výrazem spokojeným až blahobytným, s patrnými tóny přezíravosti, je to úředník.
Pak není důvod váhat, je nutno co nejrychleji ránu umístit, než vám proklouzne.
Starší občanky, slabé důchodkyně, které si už svým direktem nejsou jisté, mohou použít kabelku. Ale měly by akci plánovat už doma jejím výběrem. Žádný tenký řetízek natož perličky, ale poctivé dlouhé kožené tráky a v kabelce cihla.
Mnohé seniorky jsou uvyklé na sdílení aktivit v kolektivu, ať už jde o cvičení v tělocvičně, bazénu, ruční práce či hravé kvízy. V této sociální skupině jsou si jisté. Ostatně, odhlédneme-li od tématu, my muži víme, co koordinovaně útočící skupina fanatických žen dokáže.
Je tedy škoda teď této síly nevyužít na straně dobra.
Ale tady pozor na koordinaci úderů, aby se nám kabelky nezapletly.
Útok by měly starší dámy nacvičovat v tělocvičně, poslouží k němu říkadla, která si dříve říkali mlatci slámy, když do ní bušili svými cepy. Jinou pomocnou říkanku měli když byli dva, jinou pro tři. Existovaly i říkanky pro čtyři a více mlatců, ale tolik žen se nám asi kolem úředníka na chodbě ministerstva neposkládá.
Místo říkačky lze použít při nácviku i hudbu, dvě seniorky mlátí v rytmu polky, tři za zvuků valčíku.
Morálně nám zde pomáhá i lidové rčení Mlátit prázdnou slámu, tam si toho úředníka představíme snadno.
Na druhou stranu by naši členové neměli exekuce vykonávat ve stavu mimořádného rozhořčení, zvláště pak ne dřevorubci a kameníci poté, co u nich proběhla úřední kontrola. Naše aktivity by měly vést ke kultivaci a poučení úředníků, ne jejich likvidaci.
Vždy musíme mít na paměti, že každého ztraceného úředníka nahradí pět jiných.
Cílem naší akce jsou úředníci vystrašení, váhající nad každý razítkem, které mají vetknout na listinu se svým podpisem, na chodbách úřadu se preventivě bojící i stínu fíkusu.
Trvalý tik ano, invalidita nikoli.
Bohužel princip rozeznání úředníka od občana podle výrazu obličeje lze požít jen krátce. Vcelku logicky se po spuštění naší ozdravné akce začnou po chodbách ministerstev pohybovat vystrašení úředníci, vypadající tím jako zdánliví občané, zatímco naši aktivisté, vracející se chodbou po úspěšné exekuci, budou zřejmě zářit blahem a vypadat tak jak ministerský rada.
Může tedy dojít k tomu, že na straně jedné nám mezi prsty proklouzne tučná kořist, na straně druhé jeden náš aktivista omylem zmlátí jiného.
Ostatně, nemůžeme si před sebou tajit ani další úskalí této metody.
Nejsou všichni úředníci neduživí.
Některá ministerstva jako prevenci před kurdějemi a proleženinami svým úředníkům platí ozdravné pobyty a návštěvy fitnes.
Nelze tedy vyloučit, že náš horlivý, ale netrénovaný aktivista uloví úředníka a v nadšení mu jednu vyšije, ale úředník ho zaskočí tvrdým returnem, který exekutora pošle do autu.
Musíme být na takové situace připraveni.
Je poctivé si přiznat, že v rámci spravedlivé války budou i na naší straně prohrané bitvy, a ano, i oběti.
Proto je metodu ozdravení státní a obecní správy fackováním úředníků nutno považovat jen za dočasnou.
Ale jak dál, nevím.
Oč víc je dnes násilí ve filmech, počítačových hrách a politice, o to citlivější jsme na jakékoli projevy autority v běžném životě.
Policisté nesmějí přetáhnout násilníka obuškem, čerti se řádně zašklebit na malého hajzlíka a rodiče se často musejí před svými dětmi ukrývat na záchodě, aby nebyli nařčeni ne že ty běsnící zmetky praštili, ale jen se na ně nevhodně podívali, hovořili k nim nesprávně modulovaným hlasem nebo jim ničili duši mlčením.
Ne, nejsem pro návrat komunismu, natož toho sovětského.
Ale jak tam ten Zoščenko vletěl a úředníkovi jednu vypálil… něco na tom bylo.