Vimperk je hlavní město literatury o Šumavě a Novohradských horách. V sobotu 21.listopadu tam vrcholí letošní Šumava Litera, do jejíhož finále se probojovala má kniha Tenkrát na jihu.
Ještě pořád ji můžete podpořit svými hlasy na https://www.sumava-litera.eu/o-festivalu/.
Ale když mé děti slyší jméno Vimperk, dodávají – To je tam, kde táta zmlátil policajty.
Dopředu musím říci, že jsem většinu života prožil v přesvědčení, že policisté by se mlátit neměli, natož aby se tím pak dotyčný chlubil, takže jsem to nikdy nedělal, to chlubení určitě ne.
Nicméně kdybych měl na detektoru lži odpovědět jestli jsem ve Vimperku zmlátil policajty, musel bych odpovědět, že si myslím, že z právního a morálního hlediska ne, ale chápu, že oni si to myslet mohou.
Také musím říci, že nemám nic proti Vimperku.
Pamatuju si, jak za Československa postoupil do nejvyšší hokejové ligy, což tehdejší hokejový tým Sparta okomentoval nějak ve smyslu, že je pod jejich úroveň jet do nějakého Vimperka.
Načež tam museli a dostali na budku, tedy pohráli.
Když se Šumavák naštve, je těžko ho zastavit.
Vimperk byl v devadesátých letech, kdy se můj příběh udál, městečko se stopami minulých staletí, socialismu a zuřivých devadesátek. A také s jednou jedinou hlavní průběžnou ulicí. Měl už tehdy obchvat, hlavní ulicí ve městě tedy jezdili jen ti, kteří chtěli do centra. Zároveň ji v podstatě nešlo objet, z jedné strany byl ten obchvat, z druhé vysoká zarostlá stráň.
A já chtěl rodině ukázat Vimperk, možná tam tenkrát ještě prodávali něco místního a dobrého. Asi to musela být sobota, protože jinak by děti a žena neměly volno.
Z obchvatu jsme sjeli horní odbočkou, zamířili k hlavní ulici, ale tam zákaz vjezdu a značka objížďky vlevo, do toho svahu.
Městečka velikosti Vimperka mají někdy dar být v centru opravdu městská, ale pak je hned příroda bez nánosu periferie.
Stačí pár desítek metrů a jste v divočině.
Objížďka nás vyvedla právě do té divočiny, která by klidně mohla být ve filmu kulisou ke Králi Šumavy.
Zatáčky, tou poslední se silnička stáčí souběžně se směrem dolní zavřené hlavní silnice, značka objížďky nás pořád posílá rovně, skoro hned je pak vlevo velký statek, vede do něj asfaltka, v pokračování naší silnice je značka průjezd zakázán.
Ale silnice jednak nikam jinam nevede, jednak nás tam poslala ta značka objížďky, takže bez váhání pokračuju rovně.
Byla tam pak buď mírná zatáčka, nebo horizont, to už teď nevím, ale v každém případě najednou dva policisté.
„Tak, pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ zeptali se mě obvyklou frází poté, co si vzali mé doklady.
„To tedy nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Vjel jste do zakázaného průjezdu.“
„To tedy nevjel,“ odpověděl jsem s úlevou.
„Vy jste neviděl tu značku?“ zeptal se mě policista už trochu povýšeně.
„To tedy viděl,“ odpověděl jsem pořád ještě s klidem.
„Takže vjel,“ chtěl uzavřít policista diskusi a přejít zřejmě k finanční stránce věci.
„Vzhledem k tomu, že mě sem poslala přenosná značka objížďka, která má přednost před značkou trvalou, která ostatně měla být dočasně zakryta, tak nevjel,“ trval jsem na svém stále ještě v klidu, ale tlak už mi stoupal.
Musím přiznat, že jsem tehdy měl krevní tlak vyšší a stávalo se mi, že jsem se pak i díky němu občas choval jako vulkán, který dlouho v skrytu bublá, ale když pak vybuchne, nelze ho zastavit a jeho erupce tak někdy působí dalekosáhlé škody.
Nicméně v tom Vimperku jsem se pořád držel.
Policisté byli mladí, k tomu Šumaváci, tvrdé palice.
Dobrovolně jsem vystoupil z auta, abych jim ukázal tu značku, co mě sem poslala.
To odmítli.
Tak jsme chvíli polemizovali o jejich nápadu, že bych zaplatil pokutu, a o mém vstřícném protinávrhu, že by naopak mohli tu kauzu sepsat coby služební protokol a postoupit někomu kompetentnějšímu, nejsou-li oni na té kognitivní úrovni, aby to sami, i s mou trpělivou pomocí a didaktickými postupy, jinak určenými pro retardované prvňáčky, mohli pochopit.
To se policistů asi dotklo, slovo kognitivní možná považovali za sprosté, přešli do útoku a oznámili mi, že jsem zadržen a že půjdu na policii.
Žena v autě začala plakat.
Vimperk je asi sto kilometrů od Nových Hradů a jí se nechtělo zpět řídit.
Děti byly zároveň vyděšené, zároveň se jim akční sobota ve Vimperku líbila.
Již asi poněkud emotivně jsem policistům odpověděl, že spor o vjetí či nevjetí do zakázaného průjezdu určitě není z kategorie trestných činů, pro které se předvádí na služebny, a že ať si to sepíší, že ostatně pořád mají moje doklady, takže i kdybych jim odjel, tak ví kdo jsem.
Ať už to byla má vzpurnost či jejich hrůza z představy, že opravdu budou muset něco sepisovat, policisté se na mě nečekaně vrhli, každý mě chytil za jeden rukáv a že půjdeme.
Zpětně si přestavuji tu scénku a její pokračování, pokud bych se podvolil – sobotní Vimperk, rozkopaná hlavní ulice plná všelijak se proplétajících lidí a dva šerifové v ní vláčejí nebezpečného desperáta, co jim vjel do zakázaného průjezdu.
Ale k tomu nedošlo.
Ne, nedošlo ani k erupci vulkánu, jen jsem se s nimi roztočil.
Prostě jak se na mě vrhli a mně se to nelíbilo, ale prát jsem se s nimi nechtěl, instinktivně jsem se začal točit, s představou, že se oni pustí.
Evidentně to nečekali, možná chyběli, když se tahle situace v policejní škole probírala nebo do ní ani nechodili.
To by se jinak rovnou pustili nebo alespoň rozkročili.
Oni se místo toho pořád sveřepě drželi mých rukávů a začali mě obíhat.
Oba byli přibližně stejně velcí a těžcí, či spíše lehcí, navíc mě oba drželi souměrně někde nad mými lokty, takže fyzika byla na mé straně.
Utvořili jsme sice rotující, ale jinak poměrně stabilní soustavu.
Něco jako řetízkový kolotoč.
Takhle se chvíli míhali před předním sklem mého auta a mou rodinou.
Při každé otočce jsem si všiml zděšeně otevřených očí mé ženy.
Zrychlovali jsme.
Jeden z policistů se cupitavými krůčky ještě trochu dotýkal země, druhý už spíše vlál vzduchem.
Naděje, že to ustojím, byla malá.
Jakmile by se jeden z nich pustil, padl bych na toho druhého.
Ale fyzika byla zase při mně a oni se pustili oba současně.
Právě jsme byli kolmo k ose silnice, ten horní tedy dopadl na asfalt, asi se dost praštil a také podřel, ale tím jeho let skončil.
Co se stalo s tím druhým, nebylo hned jasné.
Silnice vedla vysoko nad svahem a ještě ke všemu na náspu. Od svahu dolů ji oddělovaly keře, ne dost pevné, aby zadržely letícího policistu, nicméně tak husté, že jsme nemohli dostatečně přesně sledovat trasu jeho průletu.
Jak se ty keře hned zavřely, bylo to, jak když na Národním padne opona, policista prostě zmizel.
Ale nebyla to děkovačka jako na divadle, keře se pak zase nerozestoupily, aby policista mezi nimi mohl znovu hrdě přijímat ovace.
Museli jsme popojít trochu ke straně a najít mezi keři průhled.
Hezký pohled to nebyl.
Divočina, strmá, drsná, nevlídná.
Nikde nikdo.
Kolega shora zoufale volal, ale dlouho se zpět nic neozývalo.
Až pak se keře hluboko pod námi s praskáním zamlely a z nich vylezlo něco mezi Křemílkem a Rákosníčkem, takové lesní stvoření, neustrojené, zmatené, ale vlastně milé.
Nebýt té sprosté mluvy, co užívalo.
Nevím, jak se tak hluboko dolů policista dostal.
Po břiše tam jistě nesjel, to bychom viděli nějakou stopu v podrostu, něco jako bobovou dráhu.
Takže zřejmě dělal obrovské skoky, možná salta a kotrmelce, při nichž šťastnou náhodou minul vzrostlé stromy, což ho na jednu stranu ušetřilo krvavé srážky, ale na druhou stranu zase nejen nezpomalilo, ale spíše urychlilo a prodloužilo jeho let.
Proto ta hloubka.
Byl tak hluboko pod námi, že kdyby měl po službě, bylo by pro něj snazší se dokutálet zbytkem svahu dolů a byl by ve Vimperku.
On se ale vydal nahoru.
Nešlo to snadno, svah nebyl kamenitý, což bylo určitě dobře, když jím brázdil dolů, ale nahoru zas neměl žádnou oporu, takže v mokré hlíně co chvíli ujížděl zpět.
Nakonec se, zatínajíc křečovitě prsty do země, vydrápal po čtyřech.
Pohled na něj hezký nebyl.
Původně byl ustrojen předpisově, teď sako natržené, knoflíky na uniformě urvané, košile z kalhot, kalhoty na půl žerdi, špinavý od bláta, něco škrábanců schytal od ostružin, místo metálů na něm visely bodláky.
„Nemáš čepici…“ řekl mu smutným hlasem kolega.
Takže se opět pustil svahem dolů.
Zase to nebylo snadné, byť saltům a kotrmelcům se vyhnul.
Čepice ale nebyla tam, co ji očekával, zřejmě se od něj oddělila už za letu a vzala to jinudy. Nadto se, mrcha zelená, maskovala v podrostu.
Takže hledal a hledal.
Kolega nahoře zhluboka dýchal.
Asi by mě byl rád z něčeho obvinil, nebo alespoň řekl pár ostrých slov, ale když viděl ten svah pod sebou, raději se zdržel neuvážených prohlášení natož rizikových úkonů.
Kolem nás po celou dobu jezdila auta.
To bylo prachů, co tu projelo.
Třeba se se mnou ti policisté původně chtěli domluvit a místo pokuty by postačila stokoruna v jejich kapse, nebýt já tak natvrdlý.
Čepice nakonec byla nalezena, policista se vydrápal nahoru, prodral roštím, čepici měl nakřivo, což v kombinaci se zbytkem výstroje vytvářelo zajímavý outlet.
Zdržel jsem se komentáře, žena tiše štkala.
Policisté si stranou něco špitali, pak ještě trochu poodstoupili a řekli, že jsem je napadl, a jestli jsem ochoten jít s nimi na stanici.
Řekli to ve směsi vážnosti a strachu.
Jít s nimi na stanici jsem teď už ochoten byl, až na to, že jsem odmítl jít pěšky, že za nimi pojedu autem.
S tím kupodivu souhlasili.
Možná jste viděli filmy z počátků motorismu.
Jak dědeček automobil někde vypověděl službu a byl pak zapřažen za kravský nebo volský potah.
Takže my měli před sebou ty dva policisty, orvané, nicméně svědomitě kráčející bok po boku, byť poněkud pajdavě, a já metr za nimi na jedničku bez plynu.
Žena mi spílala jako bych udělal něco špatného.
Dcera Kačenka byla vždy odpovědná, takže ta se držela zpátky, Honzíkovi bylo tehdy asi šest nebo sedm, to je věk, kdy ještě věříte nejen v kovboje a supermany, ale také v to, že tohle všechno umí jen váš tatínek, takže alespoň on byl na mé straně.
„Tatí, zahoukej!“
To jsem sice neudělal, ale neodolal jsem občas nečekaně protúrovat motor.
Trvalo to neskutečně dlouho než jsme doputovali k policejní stanici.
Já nechal ženě v autě klíčky a ona, jak to tak manželky umějí, mě obvinila, že myslím jen na sebe, a že si klidně půjdu za mříže, ale že ona teď musí řídit domů, že to je mi samozřejmě jedno a co tomu řeknou lidi.
Na stanici byl, k překvapení mých policistů, přítomen dokonce sám jejich velitel.
Radost z toho evidentně neměli.
Třeba jim dlouhá cesta s hrozivým dieslem za zády poskytla dost času na přemýšlení a třeba jim došlo, že celá událost dole ve městě nemusí být pochopena tak, jak se jim jevila v divočině nahoře.
Služebna byla jakoby dlouhá chodba nebo podle ní byla nějak rozprostřená, já, coby zadržený, seděl na jednom jejím konci, na druhém jsem viděl ty dva chudáky, jak podávají hlášení.
Opravdu, být to moji kamarádi, bylo by mi jich líto.
Dřív se o takových lidech říkalo, že vypadají, jako kdyby vypadli volovi z tlamy.
Viděl jsem je z profilu, snaživě předklonění, jak dva prvňáčci, přistižení u rozbitého okna s prakem v ruce, a svalující to na spolužáka.
Nebylo v nich nic vítězného ani rozhořčeného.
Bylo mi jich líto.
Navzdory všemu mi jich bylo líto.
Pak jsem byl předvolán já.
Velitel byl překvapivě korektní a v klidu chtěl slyšet mou verzi.
Řekl jsem mu ji pravdivě, to o té značce objížďky rovně, vjezdu do statku vlevo a zakázaném průjezdu rovně, policistech za rohem a jejich nechuti přestupek zapsat, řekl jsem mu i o zadržení a mém nepodvolení se a kolotoči, který policisté neustáli. A zdůraznil jsem, že jsem se jich ani nedotkl, a že to, jak vypadají, je důsledkem jejich slabé fyzické kondice a špatné taktiky.
Oba jsme se na ně podívali.
Seděli tam jak zmoklé slepice na hřadě.
Do té doby zjevně rozverná nálada na policejní stanici byla ta tam, ostatní policisté ve směsi zvědavosti a obav pozorovali své kolegy, přítomným civilistům bylo jasné, že jsou svědky následků nějakého zločinu.
Pak se velitel podíval na mě.
„Objížďka opravdu vede skrz ten statek vlevo, místní to vědí.“
Začal jsem se nadechovat, ale on mě pohybem ruky zastavil.
„Dojedu se tam podívat. Pokud značka objížďky ukazuje rovně, ničeho jste se nedopustil. Ani vůči nim,“ ukázal na policisty.
„Pokud ale ukazuje vlevo, budeme řešit i napadení policistů.“
Chvíli jsem přemýšlel.
„Pořád si myslím, že jsou to dvě různé věci a že jsem je nenapadl, ale beru.“
Velitel odešel.
A já se prvně začal bát.
Já věděl, že ta značka ukazovala rovně, ale… prostě jsou chvíle, kdy ztratíte víru sám v sebe a svět.
Bylo to možná jen sedm nebo deset minut, ale byly dlouhé, nekonečně dlouhé.
Pak velitel s kamenným obličejem vstoupil do místnosti, mlčky mě minul, šel k přepážce, vzal mé doklady, vrátil se ke mně a podal mi je.
„Měl jste pravdu, omlouvám se vám. S těma dvěma si to vyřídím.“
Ve francouzských filmech pak na odchodu právě očištěný nespravedlivě zadržený ironicky přeje provinilým policistům příjemnou službu na venkově. Ale oni už, viděno třeba z Prahy, na venkově byli, nicméně tehdy existovaly ještě daleko opuštěnější policejní služebny než Vimperk.
Tak nevím, co by jim ten Belmondo jízlivého řekl, ať už by tu byl coby řidič či nadřízený.
Já neřekl nic, ale asi jsem se na ně jen mile usmál a hrdě odešel.
Ten pohled, jak tam schlíple sedí, ten mi jako satisfakce stačil.
V autě zavládla radost, ženě se ulevilo, nemusela řídit, děti nadšeně jásaly.
Než jsme dojeli do Budějovic, byla z několika otoček mého kolotoče kosmonautská centrifuga a z pádu policisty ze stráně jeho několikametrové plachtění s rozpaženýma rukama a vytřeštěnýma očima.
Obě děti se těšily na pondělí do školy, až budou vypravovat, jak jejich táta ve Vimperku zmlátil policajty.
Ještě roky nás vimperská vzpomínka provázela při policejních kontrolách.
Žena nedýchala, levou ruku křečovitě zarytou do mého kolene, děti se rovnou culily, natěšeny při zárodcích konfliktů a zklamány pak slušnými policisty a dobrými konci.
Už nikdy potom jsem policajty nezmlátil.
A myslím, že ani v tom Vimperku ne.